Máme digitálního dědu

Děda mi vyřezal z lipového dřeva sýkorku. Byla krásná, podle zbarvení to byla sýkora koňadra.
Vzpomínám si, že jsem ji měl dlouho, nosil jsem ji všude. Nikdy později se mi nepodařilo si podobnou vyřezat. Bylo by mi docela líto, kdyby moje vnoučata takovou neměla.

Na lipové dřevo jsme chodili na hráz rybníka, kde kolem mohutných lip rostla spousta výmladkových stromků.

Později na vysoké škole, když jsme se v rámci Nauky o dřevě učili poznávat dřeviny, lípu jsem poznal neomylně podle té její vůně. Vůně se prý nezapomíná.

Když jsem byl větší, děda mě naučil vyřezávat ze dřeva panáčka. Nejprve jak se snadno oddělí potřebný kousek od zbytku větve. Jak se vytvaruje krk, jak se pilou udělá zářez pro nohy, jak se vyřezávají otvory pro oči.

Moji panáčci nebyli nikdy tak krásní jako ty jeho, ale asi bych je dokázal vyřezat i dnes.
Můj otec byl manuálně velice zručný, uměl, na co sáhnul, ale neměl čas mě nic naučit. Bylo pro něj rychlejší, mi pistol vyřezat, než se se mnou trápit.

Když byly děti malé a bydleli jsme v paneláku, neměl jsem prostor, ani možnosti učit děti pracovat se dřevem. Takže když kluci chtěli štít, vyrobil jsem jim ho ze sedáku staré židle.

Až když jsme se přestěhovali do rodinného domku se zahradou, bylo to jednodušší. Když mladší kluk potřeboval přinést do školy nějaké přírodní předměty na korále, sestrojil jsem z vrtačky malý soustruh a on si je vystrouhal pod mým dozorem ze dřeva sám. Rozžhaveným hřebíkem si na ně neumělou rukou vypálil ornamenty, ale byl na své výtvory patřičně hrdý. Určitě byl ve třídě jediný.

Když něco potřebují udělat, třeba meč do kroužku šermu, či rámeček do výtvarky, nutím je, aby si to vyrobili sami. Žena mi nadává, že je to na ně příliš složité.
Já si naopak myslím, že mají štěstí, ostatní sousedé, kterým se na pozemek vešla jen garáž, bazén a altánek je mohou naučit akorát tak stříhat dobře trávník a čistit vodu v bazénu.
A dědečkové už taky nejsou co bývali.

My jsme jednoho takového našli. Byl to takový typický inženýr důchodce, v Mateřské škole Pramínek v Brně učil děti vyrobit si z balsy autíčko, letadlo, most ale i domek z ručně vyrobených cihliček. Šel na to systematicky, pěkně po inženýrsku. Kluci a holky si nejprve namalovali obrázek, co auto, či loď dělá, jak vypadá. Pak se naučili podle pravítka narýsovat jednotlivé díly na výkres, vystřihnout je a přenést na materiál. Učili se řezat, brousit, vrtat a spojovat jednotlivé součástky šrouby.

Protože každý kluk či holčička nemá v bytě dílnu, či laboratoř a protože dědečků, co umí všechno vyrobit a opravit je hrozně málo, hledali jsme, jak to vyřešit.
Počítač je skvělý, umožňuje vysvětlit na virtuálních 3D modelech, co bychom pouhým okem nikdy vidět a pochopit nemohli.

Taky multimediální technologie, díky nimž si dnes může každý nahrát film, sestříhat ho, namluvil své sdělení a spojit vše do digitálního příběhu.

A nejlepší je internet, protože díky němu můžeme své představy sdílet s ostatními.

Odborníci v rámci projektu Technických mateřských škol stvořili pro paní učitelky a pro všechny děti v naší republice „Digitálního dědu“.

Příspěvek patří do Blog.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Můžete používat následující HTML značky a atributy: <a href="" title=""> <abbr title=""> <acronym title=""> <b> <blockquote cite=""> <cite> <code> <del datetime=""> <em> <i> <q cite=""> <strike> <strong>